Jak začít knihu pro děti, když nevíte, co napsat

Prázdná stránka odradí skoro každého rodiče. Dítě ale nebude hodnotit styl, bude hledat vás, a úplně stačí, když to zní jako vy.

Začněte jednou otázkou

Místo „napíšu knihu“ si dejte menší zadání: odpovědět na jednu otázku. Jedna otázka, jedna odpověď, hotovo. Další den další. Z krátkých odpovědí se kniha poskládá sama, aniž byste měli pocit, že na ní pracujete.

Otázky, které se osvědčují:

  • Na co si pamatujete z prvního dne, kdy jste dítě drželi v náručí?
  • Čeho jste se před jeho příchodem na svět nejvíc obávali a co se nakonec ukázalo jako zbytečné?
  • Co vás na dítěti rozesmálo, když bylo malé, a smějete se tomu dodnes?
  • Jakou písničku, vůni nebo jídlo spojujete s jeho dětstvím?
  • Co byste mu rádi řekli, kdyby vám zrovna nehrozilo, že se zastydíte?

Nemusíte postupovat popořadě. Vyberte tu, která vás zrovna láká, a napište ji tak, jak byste to vyprávěli u kuchyňského stolu.

Fotka jako spouštěč

Když je prázdná stránka příliš strašidelná, otevřete si fotografie. Obraz vyvolá vzpomínku mnohem spolehlivěji než zadání. Vyberte jedinou fotku a zkuste odpovědět na tři věci: kde jste byli, co se těsně před ní stalo a co na ní není vidět.

Právě to, co na fotce není, bývá nejcennější. Že pršelo a vy jste měli jen jednu mikinu. Že dítě odmítlo jít dál a vy jste ho nakonec nesli. Že za objektivem někdo stál a snažil se nesmát. Takové drobnosti za dlouhý čas z paměti vyprchají jako první, a přitom je děti jednou budou číst nejraději.

Nevybírejte jen povedené záběry. Rozmazaná fotka s upřímným výrazem často vydá na delší příběh než ta nafocená na schválnou.

Jak psát, aby to děti rády četly

Několik zásad, které pomáhají a nic nestojí:

  • Pište konkrétně. Místo „byl to hodný kluk“ napište, co přesně udělal. Detail přesvědčí víc než přídavné jméno.
  • Přiznejte nejistotu. Věta „nevěděla jsem, jestli to dělám dobře“ je pro dospělé dítě mnohem blíž než dokonalá rodičovská role.
  • Neomlouvejte se. Nepište „promiň, že to není moc hezky napsané“. Čtenář to nepozná, dokud mu to nenapovíte.
  • Nechte tam svůj hlas. Pokud doma říkáte věcem po svém, napište to tak. Právě to se ztrácí nejrychleji.
  • Nesrovnávejte. Nepíšete pro čtenáře z internetu, píšete pro jednoho konkrétního člověka.

Pokud si nejste jistí, přečtěte si odstavec nahlas. Kde se zadrhnete, tam větu zjednodušte. Kde se usmějete, tam nechte všechno, jak je.

Kdy a kde psát, aby to vydrželo

Největší nepřítel rozepsané knihy je čekání na „pořádný čas“. Ten nepřijde. Mnohem líp funguje malý rituál: krátká chvíle, vždy ve stejnou dobu, třeba při večerním čaji nebo v neděli dopoledne. Stačí, když napíšete jednu odpověď a odložíte to.

Praktické je psát si průběžně i krátké poznámky v telefonu. Když vás dítě něčím překvapí, zapište jednu větu. Později ji rozvinete, nebo ji necháte být tak, jak je. Hlavní je, aby nezmizela.

A ještě jedna věc: knihu nemusíte dělat sami. Je krásné, když se do některých otázek zapojí druhý rodič, prarodiče nebo i starší sourozenec. Každý pamatuje jiný kus příběhu a výsledek je pestřejší, než kdybyste psali jen sami.

Když potřebujete oporu

Někomu vyhovuje čistá stránka, jiný raději pracuje s hotovou strukturou. Pokud patříte k těm druhým, v nabídce BookTora najdete knihu Chci znát tvůj příběh za 599 Kč. U knih se uplatňuje nulová sazba DPH, takže cena je stejná s daní i bez ní. Je to jedna z možností, jak mít vodítko po ruce, ale podstatné zůstává to, co do ní vložíte vy.

Ať už zvolíte jakoukoli cestu, začněte dnes jednou větou. Nemusí být dobrá. Stačí, že bude vaše, a dítě ji jednou ocení víc než jakoukoli dokonalou, ale cizí formulaci.